

![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() |


Zveme Vás na zahájení výstavy „Plastiky a monoprinty“ sochaře a grafika, člena skupiny Tvrdohlaví Vernisáž ve čtvrtek 6. prosince 2001 v 17 hodin


Narodil se na podzim roku 1976 v Brně. V roce 1989 se mu dostal do ruky první fotoaparát. Nejdříve to byl dědův Zeiss Ikon z roku 1936, později slavný Pentagon-Six.
Vážení,
Možná, že to není nijak výjimečné ale poslouchejte ta slova se mnou: LÉTO 1956, KARLOVA OSMIČKA, TEREZA, FLEXARET, ROLLEIFLEX, LETADLO LETÍ, HONZÍKOVA CESTA…
Jakoby jsme to již všechno slyšeli, jakoby to bylo naše dejavu. A co když ještě pohlédnete na fotografie na zdech. Pak si opravdu musíte myslet, že autor fotografií je člověk s jiným datem narození než David Židlický skutečně je. Naše současnost je v jeho fotografiích podstatně „infikována" předměty a věcmi, které jsou dnes občas založeny hluboko ve skříních a nebo na smetištích. Z fotografií dýchá zvláštní nálada a melancholie let padesátých a začátku let šedesátých. Můžeme ji vidět v černobílých filmech a často jsme překvapeni tím, že lidé nebyli tak ovlivněni médii, měli více času na smyslové prožitky, věnovali se více svému vnitřnímu hlasu, nebyl tak intenzivní automobilismus a turismus. Mc Luhanova globální vesnice nebyla ještě napsána. A když se podíváme na Židlického fotografie jde přitom všem o dnešek a současnost. Nostalgie autora po druhé polovině minulého století je v nich přítomna některými symboly doby, výdobytky tzv. vědeckotechnické revoluce. Také si nemůžete nevšimnout autorovi práce se starým fotoaparátem, pozitivním kontaktem celého pole filmu a nebo také způsobem práce se světlem.
Jestliže se říká, že fotografie je především schopnost vidět světlo a zastavení času, tak v případě Davida Židlického to platí dvojnásob. Z fotografií na Vás vane letní vítr, cítíte vůni louky, slyšíte hluk vzdáleného stroje, kouř v místnosti či prožitek dané chvíle. Jsou to malé příběhy a malé radosti ale o to citlivěji je vnímáme. Část fotografií pracuje s lidským prvkem, přáteli, rodinnými příslušníky či souputníky autora. Je osobní výpovědí o životě části autorovi generace a je skutečně důležitým prvkem mozaiky doby.
V některých fotografiích není člověk vůbec přítomen. Je zde pouze jeho stopa či objekt a situace kterou vytvořil.
Je to jedna z cest, kterou se autor ubírá a v některých z posledních fotografií dosahuje maximální zkratky a pomocí drobných prvků, symbolů či objektů napovídá divákovi co může vidět sám.
Jen málo a nebo vůbec upravená skutečnost jakoby nebyla z naší doby, z našeho města či bytu. Ale přesto to vše tady je. Jen se dívat a autor se nejen dívá ale i vidí. A to je výjimečné.
Autor není součástí žádného efektního proudu české fotografie, ale jeho práce mají v kontextu doby jistě své důležité místo. Proto se s nimi také setkáváme v naší galerii.
Vladimír Ambroz 25.9.2001


Když pohlédneme na fotografickou volnou tvorbu Jiřího Stacha uvidíme čirou imaginaci.
Vidíte to co není a přitom vás autor přesvědčí o tom, že vidíte to co vám chce ukázat.
V jeho přístupu k zobrazení světa, který je dán jeho vnitřní fantazií a odporem k banalitě
a hloupé popisnosti můžete zažívat potěšení z výjimečnosti pohledu autora. Jak už je v kraji dobrým zvykem není často znám svou volnou tvorbou ani mezi znalci fotografie. Proto bude jeho tvorba, která je známa více v zahraničí na výstavě NATURA MAGICA pro všechny velkým překvapením.
Zkrácený životopis Jiří Stach (26.5.1944 Praha)
Osobní údaje


Osobní údaje Roman Sejkot se narodil 30.října 1963 ve Vodňanech, ve starobylém sředověkém městečku na jihu České republiky. Vystudoval gymnazium ve Strakonicích (1977 – 1981) a matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1981 – 1986). Souběžně studoval na fakultě žurnalistiky UK (1982 – 1984) a na filmové a televizní fakultě AMU (FAMU) v letech 1984 – 1987, rovněž v Praze.
Roman Sejkot byl fotografem ve fotografické agentuře, obrazovým redaktorem v nakladatelství, obrazovým redaktorem a fotografem v týdeníku i deníku. V roce 1991 byl na stáži v německé agentuře Joker. Od roku 1992 je volným fotografem.
Roman Sejkot se věnuje umělecké, reportážní i reklamní fotografii. Od roku 1982 spolupracuje s tiskem i jako píšící novinář. V roce 1994 obsadil v soutěži World Press Photo 3.místo s fotografickým příběhem o mentálně handicapovaném plavci. Příběh s názvem "O sportovci" dostal i podobu fotografického animovaného filmu, který získal v roce 1994 na mezinárodním festivalu dokumentárních a animovaných filmů v německém Lipsku cenu IG Media.
Roman Sejkot vyučoval fotografii na Pražské fotografické škole (1991 – 1994) a na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (1992 – 1995). Publikoval v zahraničním tisku (LIFE) a v roce 1990 vydal velkou obrazovou knihu o návštěvě papeže v Československu. Fotografické akty tvoří od roku 1982. První akt byl ze sněhu (1980). Na 26.mezinárodním fotografickém setkání v jihofrancouzském Arles získal za fotografie aktů cenu Kodak Panorama 95.
Roman Sejkot je členem prestižní skupiny uměleckých fotografů kolem "Prague House of Photography". Od roku 1995 je zastoupen v "Photographers Encyclopaedia International, 1839 to the present". Vystavuje po celém světě. Žije a pracuje ve Vodňanech a v Praze.
Filozofie tvorby Když jsem byl malý chlapec, není to tak dávno, asi 25 let, sbíral jsem poštovní známky. Nejvíce se mi líbily ty s obrázky tzv. antické černofigurové keramiky. Řekové tímto způsobem v 6. století př.n.l. znázorňovali mytologické epizody.
Lidská paměť má podobu neustále se překrývajících geologických vrstev a umělecké dílo je geologický vrt do podvědomí.
Málokdo zná život svých pradědů. Základní vlastností informace je její pomíjivost. Informace mizí jako záblesky. Nic nemá schopnost jejich uchování. Kolik toho víme o lidech žijících před 10.000 lety, tolik toho bude za 10.000 let známo o nás.
Nevěřím v Boha. Věřím v existenci Vesmírného intelektu. Život na planetě Zemi je projevem jeho hravosti.
Vzpomínám na svou vizuální fantazii před vstupem na střední školu, na blaženost proudu řetězených představ a schopnost vracení se proti proudu obraz za obrazem. Pobyt na středních a vysokých školách je srovnatelný s těžkou autohavárií a dlouhou rehabilitací. Snad ještě jednou moje fantazie dosáhne vrcholu dvanáctiletého kluka.
Žena je nejkrásnější jazyk s mnoha dialekty. Je mi k dispozici a já jsem za to vděčný.
Dělám to, co mě baví a lidé mi za to ještě dávají peníze! Co víc si můžete přát?
Miluji svoje představy a fotografie mi dovoluje jejich sdělení.
Až neunesu fotoaparát, stanu se postnaivním malířem.
Až oslepnu, stanu se spisovatelem.
Až oněmím, budu mrtev.
Roman Sejkot, 1.6.1995, Praha


Narodil se 25.února 1976 v Praze.
Studium

Na vernisáži vystoupí rumunský bluesový harmonikář Dorin Arsintescu
Michal Singer (narozen 1959)
Malíř Michal Singer (41) není české veřejnosti příliš znám a svojí tvorbou stojí mimo oficiální proudy, není ani autorem propagujícím poslední trendy v malířství nebo ve výtvarném umění vůbec. Michal Singer je přitom svým dílem stále větší klasik. Nehledí na estetiku svých pláten, nehledá ohlas vernisážového publika, není autorem módním. Nekonveční přístup, svoboda tvorby, tvrdá práce na svém vývoji, nezávislost na okolí, absence akademismu a potřeba sdělení, to vše jsou klady, které ho řadí mezi to nejlepší co v české malbě v současnosti je. Není absolventem tzv. umělecké školy, není oblíbencem uměleckých časopisů nebo pozitivní obětí lobbismu skupiny kritiků ale jde svou cestou. A to je vždy něco, co historie ocenila více, než současníci proslulých umělců. Příkladů je nepočítaně. Od chvíle kdy odešel ze svého posledního zaměstnání, se jeho tvorba krystalizuje a čistí ve zkratku, kde každý obraz je hotovým symbolem, poselstvím a záznamem autorovy vnitřní energie. Plátna svojí expresivní barevností s výraznou
![]() | ![]() | ![]() |


Výstava originálních fotografií D.J.Růžičky shromážděných ze soukromých sbírek. Tento jedinečný a reprezentativní výběr byl připraven ve spolupráci sČeským centrem fotografie.
Obsahoval všechny důležité fotografie autora a byl výjimečný i svým původem V kolekci totiž nebylyžádné fotografie ze státních sbírek.


Vedle Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho patří František Drtikol k nejznámějšímčeským fotografům. Již za svéhoživota dosáhl světové slávy - uspořádal desítky samostatných prezentací a účastnil se asi 200 skupinových výstav po celém světě. Jeho snímky publikovaly desítkyčasopisů od Los Angeles až po Charkov. V jeho tvorbě splynuly vlivy secese, kubismu, konstruktivismu i expresionismu do svébytného rukopisu. Narodil se 3. března 1883 v Příbrami. Po letech učení a studiích v Mnichově si otevírá vlastní ateliér v Praze. Počátky jeho tvorby jsou spjaty s atmosférou přelomu století. Vedle fotografií vznikářada secesně symbolistních grafických listů a kreseb s námětemženy a také již první piktorialisticky stylizované akty, které mají blízko k dobovým tendencím reprezentovaným fotografiemi Roberta Demachyho nebo grafickými a malířskými díly Franze von Stucka, Féliciena Ropse, Edwarda Muncha nebo Fernanda Khnopffa. Stylizované a přesto veristické zobrazeníženského těla se mu stává ústředním motivem. Melancholický smutek a latentní erotičnost prvních pokusů postupně vystřídají dramatičtěji pojaté motivy pokušení a zkázy, spojení lásky a smrti, jenž mají mnoho paralel s dekadentní literaturou. Jedním z motivů, kterým se několik let věnuje - je Salome - téma, které vzrušovalo Oscara Wilda a Beardsleye i později Gustava Klimta. Vyčerpává však všechny možnosti, jenž mu stylizace nabízí a snaží se najít východisko.
Práce z let 1910 - 1920 jsou zpracovány technikou ušlechtilých tisků (gumotisk, uhlotisk, bromolejotisk, platinotisk) pro fotografie používá chlorostříbrné a bromostříbrné papíry, které barevně tónuje za účelem zušlechtění výsledného obrazu. Nezřídka zasahuje Drtikol do negativu a dotváří definitivní podobu tisku. V průběhu 20. let dochází k dramatické změně celkového výrazu jeho fotografií. Drtikol se oprostil od secesníhošerosvitného dekorativismu, postupně opouští i tradiční kompozici a nalézá nový výrazový jazyk. Pozadí zprvu malířsky plošné a neurčité začíná být geometricky plastické, secesně stylizované kompozice nahradí dramaticky osvětlený abstrahovaný prostor, ve kterém s oblibou používá geometrické formy: vlnovku, schody, spirálu, kruh. Nepravidelnéčlenění obrazu na prostorové plány vtahuje pozornost diváka do hloubky obrazu. Určujícím tvárným prostředkem se mu stává ostré světlo a vržený stín. Modelky v expresivních dynamických pózách umísťuje do těchto dekorací a fotografuječasto jen fragmenty (nohy, tělo bez hlavy...). Zastavený pohyb vytváří napětí. Kompozice doplňuje diagonálně stíny a tvary geometrických těles, nebo zkříženými lany.
Stále více se jeho zájem o esoterní nauky promítá do symbolických významů prací. Filozofické obsahy, které se snaží ve svém díle vyjadřovat, jej přivedou na sám okraj předmětnosti. Abstrahované modely-těla jsou chápány jen jako dekorativní výrazová součást obrazu, kompozice. V následujících letech postupně nahrazuježivé modelky dvourozměrnými siluetami velmi stylizovanýchženských postav. Sám pro tyto nezobrazující fotografie vytváří pojem "photopurismus". Tyto éterické figury levitují v abstraktním prostoru a Drtikol jimi chce vyjádřit rozličné stavy duše. Názvy těchto prací odkazují k duchovním sférám: "Odpoutání duše", "Ochrana Boží" nebo jen prostě "Duše". "Odklon od materialistického myšlení a plné pohroužení se do vlastního nitra" - tak charakterizuje sám sebe na přelomu 20. a 30. let.
Komerčníčinnost ve svém ateliéru zaměřuje na portréty významných a známých osobností. U portrétů využívá své schopnosti psychologického vcítění, používá formálně promyšlené kompozice a osvětlení,čímž se odlišuje od ostatní ateliérové produkce. Roku 1925 vystavuje na Mezinárodní výstavě moderních dekorativních a průmyslových umění (Exposition Internationale des Arts Décoratifs & Industriels Modernes), kde získáváčestné uznání. V roce 1935, kdy Drtikol uzavírá svůj atelier a končí s fotografií, vychází v Paříži luxusně vypravená publikace nazvaná Formes Nues (Editions d'Art Graphique et Photographique), kde jsou Drtikolovy práce oceněny srovnáním s tvorbou Dory Maar, Brassaie, L. Moholy-Nagye a Man Raye. Jeho touha po hledání pravdy jej zavedla k východní filozofii, do oblastí tak vzdálených jako je svět Kabaly a buddhismu, kde hledal a nalezl svůj vlastní výtvarný jazyk. Přesto,že se od fotografie odklonil, je to právě ona, která se stává nástrojem k transformaci jeho imaginace.
Umírá zapomenut v roce 1961. Zájem o jeho tvorbu ožívá ve druhé polovině 70. let a od té doby postupně sílí. Dílo, které vytvořil dodnes přitahuje svou originalitou, myšlenkovou hloubkou a vizuální kultivovaností.